- 3.3.2026
Instruktor střelby a VCQB Roman Z.
Prap. Roman Z. působí v rámci Pohotovostního oddělení Velitelství Vojenské policie v Táboře. Tato jednotka se zaměřuje na prevenci a řešení mimořádných událostí, jako jsou zajišťování nebezpečných osob, podpora při zásazích proti organizovanému zločinu a ochrana vojenských objektů. Kromě toho se podílí na pátrání po osobách a věcech, provádění eskort a zajišťování pořádku v krizových a bojových podmínkách.
Roman je jedním z těch, kteří se nejen vynikajícím způsobem podílejí na zabezpečení úkolů, ale také přinášejí do praxe moderní taktiky a dovednosti, které jsou v současnosti nezbytné pro efektivní boj v nebezpečných podmínkách. Kromě své každodenní práce v jednotce se v poslední době začal intenzivně věnovat výcviku v oblasti VCQB (Vehicle Close Quarters Battle).
Co je VCQB a jaké jsou jeho klíčové principy?
VCQB je součástí širšího spektra metodiky CQB (Close Quarters Battle). Při specifickém tréninku je cílem naučit se správné techniky střelby a taktiky v boji kolem vozidel. Výcvik zahrnuje nejen střelbu z krátkých a dlouhých zbraní, ale i praktické techniky krytí, skrývání a reakce na napadení, přičemž účastníci se učí pracovat s reálnými scénáři, ve kterých používají speciální střelivo FX Simunition. Výcvik zahrnuje několik klíčových fází, jako je nácvik pozic krytí za vozidlem, testování průstřelnosti vozidla, prověří reakci jednotlivce, ale také spolupráci ve dvojicích. Cvičí se reakce ve stresových situacích, které mohou nastat při reálných zásazích.
Roman, jako instruktor kurzů u Pohotovostního oddělení VP, je jedním z těch, kteří se podílejí na předávání těchto důležitých dovedností nejen kolegům z vlastních řad AČR, ale i jiným ozbrojeným složkám, jako je Policie ČR a Celní správa ČR. Zmíněné složky si mezi sebou systematicky vyměňují zkušenosti. Jsou to profesionálové a každý z nich může nabídnout specifické know-how ze své odbornosti.
Co Romana motivuje v jeho každodenní práci, jak vnímá výzvy, které s sebou přináší služba v Pohotovostním oddělení, a co je pro něj skutečně naplňující? V následujícím rozhovoru se dozvíme nejen o jeho kariérní cestě, ale i o jeho osobním přístupu k práci, která vyžaduje nejen odborné dovednosti, ale i silnou psychickou odolnost.
Rozhovor Romanem, otázky pokládala Klára
K: Romane, co tě původně přivedlo k Vojenské policii?
R: Chtěl jsem udělat ve svém životě změnu. Potřeboval jsem posunout se dál a práce u Vojenské policie mi v tu chvíli přišla jako ta nejlepší cesta.
K: Kolik ti bylo, když jsi nastoupil?
R: Bylo mi sedmatřicet.
K: Přišel jsi z armády, nebo z civilního prostředí?
R: Nastupoval jsem z civilu. Předtím jsem sloužil u městské policie.
K: Co tě na té práci lákalo? Byl to adrenalin, prestiž, nebo spíš ta změna?
R: Všechno dohromady. Cítil jsem, že potřebuji odejít z ulice a zkusit něco nového – něco, co mě posune dál.
K: Co je pro tebe na té práci nejvíc naplňující? Kdybys měl vybrat tři věci, které tě na ní baví nejvíc, jaké by to byly?
R: Určitě lidi, se kterými pracuju. Dělám s kolegy, kteří svou práci berou vážně, baví je to a chtějí se posouvat. Ta energie je nakažlivá. A pak samozřejmě výcviky – možnost učit se nové věci, zlepšovat se, překonávat limity.
K: Takže jste parta nadšenců, kteří to berou jako poslání?
R: Přesně tak.
K: Baví tě i to, že můžeš trénovat a udržovat se fyzicky v kondici?
R: Ano, to je velká výhoda. Součástí práce je fyzická příprava, takže člověk může pracovat i na sobě.
K: Patří k tomu i adrenalin?
R: Rozhodně. Mám rád, když se dostanu do situací, které mě posouvají dál. Každý nový výcvik přináší něco jiného – od slaňování z vrtulníku, přes seskoky do vody, až po výcvik taktiky. To všechno zvyšuje laťku a dodává motivaci.
K: Každý z vás má v týmu nějakou specializaci. Ty ses zaměřil na střelbu – proč právě tohle?
R: Střelba mě vždycky bavila. Je to dovednost, která vyžaduje koncentraci a disciplínu. Postupem času se to nějak přirozeně vyprofilovalo – prostě dělám to, co mě opravdu baví a naplňuje.
K: Máš za sebou určitě spoustu intenzivních zážitků. Je nějaký okamžik, na který nikdy nezapomeneš?
R: Některé věci bych si raději nechal pro sebe. Ale ano, zažil jsem situace, které běžný civilista nikdy neprožije.
K: Chápu. Co tě nejvíc baví na střelbě a taktických cvičeních?
R: Asi ten neustálý posun. Pořád je co zlepšovat, pořád se dá naučit něco nového. Ta práce nikdy nekončí.
K: Jsi rád, když vyhráváš? Když jsi prostě nejlepší?
R: Kdo by nebyl? (smích) Samozřejmě, je to dobrý pocit, když vidíš, že tvoje příprava a trénink mají smysl.
K: Napadlo tě někdy, že bys s tím sekl?
R: Asi ne. Dokud mě to baví a vidím smysl, jedu dál. Pořád je co překonávat.
K: Tvoje práce je fyzicky i psychicky náročná. Jak se udržuješ v kondici – a jak si čistíš hlavu?
R: Nejvíc mi pomáhá rodina. Když se vrátím z práce domů a přiběhne ke mně dcera, všechno ostatní jde stranou. To je úplně jiný svět.
K: A fyzicky?
R: Dřív jsem dřel hodně – velké váhy, tvrdé tréninky. Teď už to beru víc s rozumem. Běhám, jezdím na kole, chodím do sauny. Spíš udržovací režim, ale pravidelný.
K: Co bys poradil mladším kolegům, kteří se chtějí dostat třeba právě na pohotovostní oddělení nebo obecně k ozbrojeným složkám?
R: Určitě by měli mít týmového ducha a chuť makat. A myslím, že by si každý měl zkusit nějakou službu ve složkách – policii, armádě, hasičích, záchranářích. To člověka hodně naučí o sobě i o druhých.
K: Co si myslíš o obnovení povinné vojenské služby?
R: Osobně bych byl pro nějakou formu – třeba dobrovolnou nebo zkrácenou. Myslím, že by to mladým lidem prospělo.
K: Ty ses specializoval na taktiku VCQB – boj v blízkosti vozidla. Co přesně to obnáší?
R: Je to výcvik zaměřený na boj v bezprostřední blízkosti auta. Učíme se, jak využívat vozidlo jako kryt, jak se kolem něj pohybovat, kde má odolnější části. Je důležité vědět, co auto vydrží a jak se zachovat v krizové situaci.
K: Co tě vedlo k tomu, že ses na VCQB začal specializovat?
R: Měl jsem pocit, že nám tenhle typ výcviku chybí. Každý něco zkoušel, ale bez jasného systému. Přitom auta jsou součástí většiny naší práce. Proto jsme s kolegou začali vytvářet ucelený koncept, jezdíme na střelnice, cvičíme, konzultujeme s dalšími složkami a dáváme tomu strukturu.
K: Jako instruktor předáváš zkušenosti dál. Co všechno musíš zvládat?
R: Hlavně být sám o krok napřed. Nemůžu učit něco, co sám stoprocentně neovládám. Naopak – musím to umět ještě lépe než ti, které školím.
K: A po povahové stránce? Musíš být trpělivý učitel?
R: Když pracuješ s lidmi, které to baví, jde to samo. Nemusím nikoho přemlouvat, všechno plyne přirozeně.
K: Vzděláváš se i mimo práci?
R: Ano, neustále. Doba se mění, přístupy taky. Už neplatí, že všechno víš nejlíp. Musíš se vzdělávat, hledat nové metody, inspirovat se. Jinak se nikam neposuneš.
K: Takže sis vybudoval vlastní systém?
R: Přesně tak. Mým cílem je předávat zkušenosti, zlepšovat a posouvat každého jednotlivce.
K: Je těžké školit ostatní příslušníky?
R: Ne, spíš naopak. Většinu to opravdu zajímá. Pro mnoho z nich je to úplně nová zkušenost – třeba střelba z auta nebo skrz čelní sklo. Když vidíš, že je to baví a něco si z toho odnesou, dává to smysl i mně.
K: A kdybych se chtěla zúčastnit já? Myslíš, že bych to zvládla?
R: Určitě ano.
K: Co bys vvzkázal lidem, kteří o tomhle výcviku uvažují?
R: Ať do toho jdou. Je to náročné, ale nesmírně zajímavé. Auto je součástí života každého z nás – a není na škodu vědět, co dokáže a jak ho v krizové situaci využít.
Děkuji, Romane, za tvůj čas a přeji ti hodně úspěchů v dalším osobním i profesním životě. Těším se na další setkání a pokračování v tvé inspirativní práci.
