Vojenský policista prap. Radek Žíla a jeho 1635 km na dno i k nezapomenutelným zážitkům: „Moje poprvé na 1000 Miles Adventure“ 

Když člověk denně stojí v uniformě a dohlíží na pořádek, zvykne si na řád, disciplínu a připravenost. Pracuji jako starší inspektor dopravně pořádkové služby u Velitelství vojenské policie Tábor a služba mě naučila mnoha věcem. Nic z toho mě ale nedokázalo plně připravit na to, co mě čekalo na startu jednoho z nejtvrdších ultramaratónů bez podpory v Evropě – 1000 Miles Adventure 2026.

Co je to 1000 Miles Adventure?

Pro ty, kdo tento fenomén neznají: jde o extrémní závod napříč Česko-Slovenskem bez jakékoliv vnější podpory. Účastníci si veškerou výbavu, jídlo a nocleh nesou a řeší sami. Trasa je dána GPS souřadnicemi a vede nehostinným terénem, divokou přírodou i přes horské hřebeny. Zde platí jednoduché, ale nekompromisní pravidlo: „Co nemáš, to nepotřebuješ.“

Přestože výbavu musíte osekat na absolutní minimum, existuje povinné vybavení (např. spací pytel, lékárnička, světla či píšťalka). Mým absolutně největším a nejdůležitějším parťákem na řídítkách se však stala GPS navigace. Trasa totiž často vede úplně mimo jakékoliv značené cesty, v divočině a na zarostlých pěšinách, kde by člověk bez spolehlivé navigace okamžitě zabloudil.

Půl roku dřiny a netradičního tréninku

K tomuto závodu jsem od začátku přistupoval s obrovským respektem, protože to pro mě byla absolutní premiéra. Moje jediná meta byla jasná – závod vůbec dokončit.

Příprava trvala zhruba půl roku, během kterého jsem ve svém volném čase najezdil přes 4000 kilometrů. Vzhledem k charakteru Mílí to ale nebylo jen o hltání kilometrů na silnici. Kombinoval jsem různé cyklistické tréninky s praktickou přípravou na to, co mě v terénu potká – nácvikem brodění řek a nošením naloženého kola přes spadané stromy.

Na gravelu napříč jižní trasou

Letos jsem absolvoval tzv. jižní trasu, která měřila 1635 km. Vedla od východu na západ přes slovenské hory, moravské kopce až po pohraniční hvozdy západních Čech. Do cíle jsem dorazil za 13 dní a cca 20 hodin.

Celou porci kilometrů jsem absolvoval na cyklokrosovém/gravelovém kole, což ze mě dělalo jednoho z mála exotů v poli plném celoodpružených horských kol. Gravel měl své obrovské výhody – na zpevněných cestách a v lehkém terénu byl neuvěřitelně rychlý. Jakmile se však trasa změnila v kamenitý sjezd nebo hluboké oraniště, absence odpružení a úzké pláště prověřily mou techniku i fyzickou odolnost na maximum.

Závod jsem většinu času nejel sám. Brzy po startu jsem se dal dohromady se třemi dalšími závodníky, které jsem předtím vůbec neznal. Pro mě jakožto nováčka byla tato skupina obrovským přínosem a vzájemná podpora na trase byla k nezaplacení.

Nebe a peklo na trase

Díky poctivé půlroční přípravě pro mě byl závod paradoxně méně fyzicky náročný, než jsem čekal. Co mě ale dostalo, byla psychická stránka. Zvládat těžký terén, rozmary počasí a hlavně ten pocit, že musím každý den znovu a znovu sednout na kolo a šlapat desítky hodin v kuse, je obrovský nápor na hlavu. Další výzvou bylo potenciální i skutečné setkání s různorodou faunou během celého závodu. Mnoho úseků na Slovensku je zakázáno jezdit v noci kvůli častému výskytu medvědů. Větší problém mi však cestou dělali potulní psi, se kterými jsem zažil několik střetů.

Svoji největší krizi jsem si prožil při průjezdu Českým lesem. Tam mě dostihly těžké zdravotní a zažívací problémy. Dojet v momentě, kdy do sebe nedostanete ani sousto jídla a tělo mele z posledního, bylo čisté trápení a zkouška vůle.

Naopak nejkrásnějším zážitkem byl průjezd středním Slovenskem v okolí Banské Štiavnice. Nádherná, téměř nedotčená příroda, liduprázdné pastviny, otevřené výhledy a ticho – přesně pro tyto momenty se vyplatí podstupovat takovou dřinu.

Zkušenosti ze služby i podpora z domova

Při přežití v divočině jsem naplno zúročil své zkušenosti z práce u Vojenské policie. Nocování ve volné přírodě, improvizace v krizových situacích i fyzická a psychická odolnost, kterou si člověk v naší službě vybuduje, mi na trase nesmírně pomohly.

Nic z toho bych ale nezvládl bez podpory. Obrovský dík patří mojí rodině, která při mně stála po celou dobu. Stejně tak mi obrovské množství síly dodávali kolegové z pracoviště u VP Tábor – nejenže se mnou museli trpělivě prožívat celou mou náročnou půlroční přípravu, ale během samotného závodu napjatě sledovali můj pohyb na mapě a drželi mi palce.

Co mi Míle daly a co bude dál?

Závod 1000 Miles Adventure mi dal hrozně moc. Znovu jsem se naučil být delší dobu sám se sebou a svými myšlenkami. A hlavně jsem si ověřil, že fyzické hranice lidského těla leží mnohem dál, než si dokážeme představit – všechno je to z drtivé většiny jen v hlavě.

Závod bych s čistým svědomím doporučil každému, kdo si rád tak trochu ubližuje a chce si sáhnout na samotné dno svých sil. Zároveň je to totiž jeden z nejkrásnějších a nejintenzivnějších zážitků mého života.

Tento typ ultra cyklistiky mě doslova pohltil. Cíl pro letošek je splněn, ale hlava už spřádá plány na příští rok. V hledáčku mám další výzvy jako Bohemia Divide, Ultra Paradise nebo Okolo republiky. Mílemi to pro mě celé vlastně jenom začalo.